Lavi
24. 12. 2008
Nick: D.gray.man.Lavi
Postava:Lavi
Věk:19
Rasa:Vocaloidní člověk (android)
Místo narození:Laboratoř v anglii
Schopnosti:Ovládaní takzvané nevinosti která je vložená do jeho kladiva
Povaha: Přátelskýa ochotný pomoct ,dokud na povrch nevýjde jeho 48 osoba.
Útoky: překvapení na konec ^^
A město:Popravdě,Lavi není zlý ani dobrý.Ale obývá město jménem Necropole
Krátká povídka:
Nezájem,ignorace,lhostejnost,nepřátelstvý a nedůvěra ...
"co vůbec cítíš? Samotu? Stesk? nebo snad Nenávist?"
"nic ..."
Byla pozdní sychravá noc.Kapky deště dopadaly na sklo Bookmanova pokoje,nezajímalo ho to,bylo mu to lhostejné jako všechno kolem.Pokračoval ve své práci,počínal si tak jemně až tajemně.Jeho ruka se ladně pohybovala po papíře,pérém zapisoval to co se stalo,další neštestí,dalši bolest stále dál a dál.Vypadal jako kdybi neměl city,ty prázdné oči,ten nepřítomný výraz šlo vidět že lidi pro něj znamenali jenom ikoust na papíře.Sám byl člověk,on si to ale nepřipouštěl,bral se jako nástroj.Nástroj který sám o sobě byl lidská bytost i když se tomu nedalo věřit.
"hotovo..."
sfoukl svíčku a jeho pokoj zahalila tma ...
pomalé kroky,pohled vržený k zemi,ten nevraživý pohled,oči plné bolesti,vzpomínka.Proti němu kráčela dívka,milý obličej,zelené vlasy.Prošel kolem ní jako kdybi byla vzduch,jenom slovo na tom osudném papíře.Zelenovlasá žena se za ním jenom otočila a zavrtěla smutně hlavou.
"Lavi proč?"
vyhrkla ze sebe a s duševním neklidem se otočila a šla dále svou cestou.
vzpomínka,bylo to prokletí i radost,něco co do jeho života po tu dobu nahánělo emoce.Na to se snad nedalo zapomenout...
(vzpomíná)
ruce od krve...
bezvladné tělo...
krvavý kašel...
slzy...
prošení...
poslední výdech...
zoufalý řev zrzavého chlapce...
(už nebylo pomoci zemřel)
stálé pronásledování jako hladový pes,už to nešlo vydržet
"od toho tu sou snad ty vzpomínky?"
"možná.."
"a co když ne?"
vedl rozhovor sám se svým svědomím,rukou si zajel do vlasu.
"proč?!"
řekl potichu a opřel se o zeď vedle,po tolika měsicích se to v něm znova probralo ten ztesk,ty realné vzpomínky ten boj.
Tohle bylo jediné co dokázalo lhostejného Bookmana zlomit, vzpomínka ztrátu milovaného člověka a ztráta nejlepšího přítele...
Postava:Lavi
Věk:19
Rasa:Vocaloidní člověk (android)
Místo narození:Laboratoř v anglii
Schopnosti:Ovládaní takzvané nevinosti která je vložená do jeho kladiva
Povaha: Přátelskýa ochotný pomoct ,dokud na povrch nevýjde jeho 48 osoba.
Útoky: překvapení na konec ^^
A město:Popravdě,Lavi není zlý ani dobrý.Ale obývá město jménem Necropole
Krátká povídka:
Nezájem,ignorace,lhostejnost,nepřátelstvý a nedůvěra ...
"co vůbec cítíš? Samotu? Stesk? nebo snad Nenávist?"
"nic ..."
Byla pozdní sychravá noc.Kapky deště dopadaly na sklo Bookmanova pokoje,nezajímalo ho to,bylo mu to lhostejné jako všechno kolem.Pokračoval ve své práci,počínal si tak jemně až tajemně.Jeho ruka se ladně pohybovala po papíře,pérém zapisoval to co se stalo,další neštestí,dalši bolest stále dál a dál.Vypadal jako kdybi neměl city,ty prázdné oči,ten nepřítomný výraz šlo vidět že lidi pro něj znamenali jenom ikoust na papíře.Sám byl člověk,on si to ale nepřipouštěl,bral se jako nástroj.Nástroj který sám o sobě byl lidská bytost i když se tomu nedalo věřit.
"hotovo..."
sfoukl svíčku a jeho pokoj zahalila tma ...
pomalé kroky,pohled vržený k zemi,ten nevraživý pohled,oči plné bolesti,vzpomínka.Proti němu kráčela dívka,milý obličej,zelené vlasy.Prošel kolem ní jako kdybi byla vzduch,jenom slovo na tom osudném papíře.Zelenovlasá žena se za ním jenom otočila a zavrtěla smutně hlavou.
"Lavi proč?"
vyhrkla ze sebe a s duševním neklidem se otočila a šla dále svou cestou.
vzpomínka,bylo to prokletí i radost,něco co do jeho života po tu dobu nahánělo emoce.Na to se snad nedalo zapomenout...
(vzpomíná)
ruce od krve...
bezvladné tělo...
krvavý kašel...
slzy...
prošení...
poslední výdech...
zoufalý řev zrzavého chlapce...
(už nebylo pomoci zemřel)
stálé pronásledování jako hladový pes,už to nešlo vydržet
"od toho tu sou snad ty vzpomínky?"
"možná.."
"a co když ne?"
vedl rozhovor sám se svým svědomím,rukou si zajel do vlasu.
"proč?!"
řekl potichu a opřel se o zeď vedle,po tolika měsicích se to v něm znova probralo ten ztesk,ty realné vzpomínky ten boj.
Tohle bylo jediné co dokázalo lhostejného Bookmana zlomit, vzpomínka ztrátu milovaného člověka a ztráta nejlepšího přítele...
